Skinny morčata aneb jak se bydlí Za Rybníkem

 Vítám Vás na mých stránkách.

Něco málo o nás

 Jsme taková normální rodinka, pro představu, asi jako v seriálu Fan Vavřincové. Akorát s tím rozdílem, že tatínek nehoní po zemi Poldinky a bílé myšičky, já necvičím jógu, manžel nečte noviny a babička nepíše detektivky, ale jinak to úplně sedí! Maminka zpívá árie, neustále něco kuchtí, děti mají ve skříni grizlliho a Vánoce v létě u nás nejsou žádný problém. Zkrátka, pořád se něco děje!!!

Jak jsem se dostala k mé zálibě v chovu morčátek

Už od mala mi rukama prošlo nespočet zvířátek různého druhu a původu. Začalo to, když jsem jako malá nasbírala do zavařovací sklenice od okurek šnečky a tajně si je přinesla domů. Avšak byla jsem prozrazena, když mí chovanci utekli ze sklenice a rozlezli se, kam se dalo. Maminku tehdá málem kleplo, když všechny ty šnečky sbírala po pokoji. Ale to byl teprv začátek! Horší to bylo s nasbíranými žábami, které mamince kladly odpor, když se je pokoušela odchytit. To jsme bydleli ještě v paneláku. Zlom nastal, když jsme se přestěhovali do baráčku se zahradou. Jéje, tam se vešlo zvířátek!!!! Hotový ráj pro mne! Postupně následovali zachránění holubi s polámanými křídli, ptáčci, co vypadli z hnízda a rodiče se k nim nehlásili, koťata, psi, strašilky, želvy, rybičky, králíci, morčata, křečci, bílé myšky, sem tam divoké myšky, andulky, kanáři, opuštěné kačenky, pískomilové, dokonce jsem si vycvičila dva čuníky Čuka a Geka, ale uznejte, že v boji s řezníkem (manželem) nemám absolutně žádnou šanci!!! Od té doby prasátka necvičím!!! Dnes už máme pouze rybičky, zakrslého králíka Káju, chlupatou morčinku Mařenku a bezsrsté morčátka Finýta, Kačenku, Rybičku, Ailu a Beky. Nepočítám mé dvě děti Soničku a Martínka. To jsou někdy opravdu pěkná zvířátka! Ještě že mám tolerantního manžela, který mi vychází v mém bláznovství vstříc. Tímto mu patří mé díky! Ono dělit se ve 2+0 o kousek místa s morčaty, to chce opravdu silnou náturu! Klobouk dolů, taťko!Výhledově chceme vyměnit byt za větší, tak už nebude taková nouze o prostor. Snad.

Už jako dítě mě to táhlo ke všem divům přírody, takže si dokážete představit mou velkou radost, když jsem kdysi našla pod stromečkem mikroskop a otevřel se mi tak nový svět, doposud nepoznaný. Svůj papírový kufr s obrázkem medvídka jsem naplnila lahvičkami od léků, injekčními stříkačkami, pinzetou, jehlami, papírem a tužkou a hůrá sbírat všechny možné vzorky. Vydržela jsem si takto hrát hodně dlouho. Dokonce jsem se chtěla stát veterinářkou, avšak osud tomu chtěl jinak a je ze mne aranžérka květin. I tak si myslím, že si nemám na co stěžovat, protože zvířátka mě obklopují i tak. 

Tak to jenom ve stručnosti. Kdybych se měla rozepisovat, nestačily by mi stránky.

PS: Jsem postrach rodiny. Bratr má díky mně plný byt akvárek a terárek a u sestry to začíná nabývat stejnou podobu. Ještě že manželovi rodiče mají své hospodářství a že se tam pár zvířátek navíc ztratí. Každý už zjistil, že nemá cenu odporovat a raději hledá místečko, kam by umístil nového mazlíčka domácnosti.